Úplněk s Bláznem ***

No, tak to jsem asi já. Blázen s jednou nohou nad propastí. Úspěšně vzdoruje gravitaci a vypadá, že mu vůbec nezáleží na tom, že ho s pevnou zemí pod nohama už spojuje jen jediný bod. Člověk ocitnuvší se v této pozici by mohl být jedině sebevrah. I když ten by asi spíš z té skály skočil, než z ní tak elegantně vykročil…

Blázen ale zdá se strachem netrpí. Jeho oči jsou otevřené a v ruce drží květinu… Ano, ruce, ty jsou zajímavé. Vlastně vypadají trochu jako rozepjatá křídla. Ještě tam sice nejsou, ale v příští vteřině se mohou objevit. Asi v tom okamžiku, v němž ten poslední „záchytný“ bod spojení s pevnou zemí zmizí.

Pak to začíná dávat smysl. Blázen se nechystá skočit do propasti. Chystá se vzlétnout… Ví, že to dokáže. Je to nová kvalita, která čeká, až ji Blázen využije. Létat lze a on to ví.

Děkuji. Rozumím. Aspoň trochu. Létat lze. Argument, že nemám křídla, neobstojí. Vesmír mi nabízí novou životní etapu. Etapu, v níž budu létat.

„Chodit už umíš, teď se nauč něco nového! A netrap se tím, že to podle těch vašich fyzikálních zákonů nejde! Jde toho daleko víc, než si myslíš… Klidně měj strach, ale skoč!! Pusu, Vesmír“

Tak. Ten se s tím ale nepáře. Vesmír jeden. Nechtěla já jsem náhodou létat??? Ó jéje, a jak! Tak to mám. Zbývá jenom skočit…

Karty mě prostě baví :-) :-) :-)

***

*