Na dceři vidím, že to umím...

Chodící puberta. 

To je moje mladší dcera. 

Puberta se vším, co k tomu patří. S odmlouváním, urážením se, drzostmi, slovníkem dlaždičů, zatajováním žákovské knížky i další dírkou v uchu vyrobenou svépomocí. 

Dívám se na ní, jak si v půl jedenácté večer chystá referát z dějepisu. Mám pocit, že bych měla mentorsky zvednout prst a po milionté a první jí říct, že úkoly má dělat odpoledne, nikoliv v noci. 

Místo toho si uvědomuji, že ačkoliv mě už mockrát "neposlechla" - v důsledku čehož si párkrát pěkně natloukla kokos - necítím zlobu. Cítím k ní lásku a obdiv nad tím, jak "navzdory výchově" hledá svou vlastní cestu, svou pravdu, padá a znovu vstává a jde dál. Někdy se slzami v očích, jindy s humorem a šaškováním úměrným jejímu věku.

Ale proč mě tahle celkem banální situace ponouká k hledání dalších rovin...?

Možná proto, že své dítě vnímám jako svého učitele (i když při "výuce" často skřípu zuby:-) ). A ať to na povrchu vypadá jak chce plytce, někde uvnitř se skrývá lekce. 

Nemám problém přijmout její neúspěchy, vztekání nad nepravostmi světa či lítost plynoucí z nutnosti pravidelné školní docházky. Přijímám její náladovost (sice s mírně zaťatými čelistmi) i občas nepořádně utřené nádobí. I v okamžicích, kdy se zdá být na dně, k ní cítím bezbřehou lásku.

Ale...

...sama sobě stejný soucit a stejnou lásku dát zatím nedokážu. Obtížně přijímám své prohry, odsuzuji svůj vztek, nepřijímám svou lítost, potlačuji svou náladovost, nechci vidět, když jsem na dně... a nádobí nechávám nejraději oschnout, což je sice pohodlné, ale také beznadějně bezcharakterní ... :-)

Děkuji dítě ! 

Na Tobě vidím, že to umím. 

Teď už se jenom naučit aplikovat to i na sebe. 

To mám za domácí úkol.

Prostě když je žák připraven, učitel se najde.

:-)