Ego je prevít

Už dlouho se se svým životem poněkud neúměrně vztekám. Zdá se mi, že věci se mi nedaří, že stále narážím hlavou do zdi, že jdu proti proudu, že ať dělám, co dělám, nikdy to není to ono. Pod pojmem „to ono“ si představuji takové věci jako uspokojující vztah, hojnost finančních prostředků, pracovní seberealizaci, kypící zdraví.

Občas mě převalí chmury při vědomí, že se stále snažím, a stále nedosahuji. Ale jsem povahou bojovník a tvrdohlavec a nerada se vzdávám.

Když to tak píšu, samotnou mě to překvapuje, protože mám minimálně jeden na tuty vlastní zážitek, při kterém jsem se vzdala (nebo spíš „byla poražena okolnostmi“) a daná záležitost se téměř jako mávnutím kouzelného proutku výrazně zlepšila. O co šlo, není podstatné. Podstatné je, že tudy cesta vede a já to vím. Přesto mi v reálu různé věci vzdát nejdou…

Možná nadešel čas ke změně úhlu pohledu. No potěš, to bude masakr… ale napadlo mě to, tak do toho.

Začnu věcí pro mě nejbolavější, mým vztahem. Za posledních několik let bych na něm nenechala nit suchou. Špatně v něm vnímám téměř všechno, nač se podívám. Ani zde na podrobnostech nezáleží. Nicméně škodolibý čertík jukající na mě z pomačkané krabičky mi tak nějak našeptává, že i v tomhle případě to můžu vzdát… Chápejte mě správně, myslím tím vzdát svůj úhel pohledu, nikoliv situaci jako takovou.

Cože, mám si snad přestat myslet, že můj protějšek je nekomunikativní bytost, kvůli které z mého úhlu pohledu nadměrně trpím? To ani náhodou, vztekám se sama na sebe. Problém je, že takhle se rozčiluju už dlouho a k ničemu mi to není. Takže nádech a výdech…. 

Ono je taky možné jiné vysvětlení. Když při terapii potřebuju někomu nastavit jiný úhel vnímání, musím nejdřív narušit jeho ulitu, musím ho vyvést z rovnováhy. A teprve poté, co se jeho vidění světa ocitne v troskách, lze popadané cihly použít jako stavební kameny pro zbudování stavby nové. Možná se teď právě tohle děje mně a já řečeno s Biblí „vidím smítko v očích druhého, ale břevno v oku svém nevidím“. No, a jelikož se právě v tomhle ohledu silně uplatňuje moje neochota prohrávat (nechat si rozmetat své jistoty), ocitám se v začarovaném kruhu.

Nahlédnuto touto optikou je vedle mě v tomto okamžiku ta jediná „správná“ spřátelená duše, která má za úkol rozbourat všechny mé dosavadní stavby, doslova je srovnat se zemí, abych posléze mohla na vzniklém úhoru vystavět něco jiného. A ta duše zdá se půjde za svým úkolem tak dlouho, dokud bude třeba. A to i za cenu, že já to ve hmotě neustojím, nepochopím a zahořknu…

No, v reálu hořkost často cítím…

Takže bych mohla místo stížností začít pociťovat vděčnost???

Možná.

Bolí to.

To je přesně situace, v níž se věta „věci se nedějí nám, ale kvůli nám“ nápadně podobá odjištěnému granátu… - který je připraven explodovat v mé vlastní ruce.

Ego je prevít.

I to jsem já.

--------------------------

Cože, tentokrát ani jeden smajlík???

Sorry vážení, někdy příště...