Už nechci dostávat po čuni - aneb Od Cimrmana po Dalajlamu :-)
Znáte to, na něco se těšíte a pak to nevyjde... Typická Cimrmanova frustrační kompozice - prvek očekávání střídá prvek zklamání...
Pohleďme nejdříve na očekávání - ošemetné téma zahrnující širokou paletu postojů... od "očekávej pro sebe vždy to nejlepší" či asertivní "mám právo na to nejlepší" přes "spokoj se s tím, co máš, lepší vrabec v hrsti..." až po drtivé "kdo vybírá, přebere". Račte si vybrat.
Přelaďme na zklamání - zde je výběr zřejmý, zklamání zakoušet nechceme, a čím častěji nám ho život vloží do cesty, tím hlubší ránu ve struktuře našeho já cítíme. Bolaví jsme neradi, tudíž děláme všechno proto, abychom tuto nepříjemnost ze svého žití vyloučili.
Ti nejšikovnější z nás jsou schopní dotáhnout svou snahu o eliminaci zklamání tak daleko, že ho preventivně rovnou očekávají, často podvědomě...ono se jim tedy vzápětí v hojné míře dostává (neb ho sami mentálně stvořili)...ale jsou na ně připravení (v duchu hesla "je vždycky lepší známá bolest, než neznámá")...tudíž se s ním zdánlivě lépe vyrovnávají...
A až poté si uvědomí (bohužel zdaleka ne všichni), že vlastně překonali Cimrmana - tam se ty dva prvky aspoň střídají... :-)
A tak to jde stále dokola.
Co teď?
Ukažme si dva základní aspekty věci.
Asi znáte přísloví "odříkaného chleba největší krajíc". To, čeho se zříkáme, přitahujeme. Čím méně budu chtít cestou do práce šlápnout do louže, tím větší je pravděpodobnost setrvalého deště. Tak to je. Buď to přijmu a přidám do svého botníku i nepopulární gumáky, nebo budu neustále oplakávat poničené lodičky a žehrat na nepřízeň osudu.
Druhý aspekt umožňuje trochu větší kreativitu.
Něco chci (nebo si to alespoň myslím) a musím vynaložit určité úsilí, abych toho dosáhla. Zároveň vím, že podobné "akce" v minulosti nedopadly. Váhám, zda se exponovat, nebo raději přesvědčit samu sebe, že to, co chci, vlastně - nechci (pěkná schizofrenie, což? Ale pohlédnu-li na sebe pozorně a přijmu-li ji ve svém žití, budu sama sobě čitelnější...).
Otázka, která láme chleba, zní: "Stojí mi to zato?"
Pokud "NE", je vyřešeno, neudělám nic, zklamání je zažehnáno... jenom někde na začátku jsem si trochu lhala.. :-)
Pokud "ANO", jdu s kůží na trh a DÁVÁM SVÝM DĚJINÁM ŠANCI UČINIT OBRAT VE VÝVOJI.
Vyšlo to? Hurá, nová zkušenost, otevřely se mi nové možnosti, něco jde.
Nevyšlo? Opět zklamání? Může být. A nebo to může být také tak, že
"nedostaneme-li vždycky, co chceme, je někdy naše největší štěstí.." (Dalajlama)
-----------------------
Jenom pro pořádek - taky nerada "dostávám po čuni"... ale vzdát to zatím nehodlám...protože to, co chci, ještě stále...chci...a protože...mi to stojí zato... :-)
Mějte se krásně... :-)