Mám tolik času, kolik potřebuju

Tak v téhle podobě ke mně tahle věta teda nepřišla. Jakože já bych si ji řekla sama sobě. To teda rozhodně ne. Moje výroky na toto téma obsahovaly (a ještě občas i obsahují) spíš slova „nemám čas, nestíhám“, a taky obraty tvrdší, jako například „to jsem prošvihla, to je konečná, je po všem, game is over“,… a tak.

Věta z nadpisu ke mně přichází zpravidla ve 2. osobě, tedy „máš tolik času, kolik potřebuješ“. Anebo ještě líp „máš všechen čas, který potřebuješ“. Spolehlivě mi vhání slzy do očí, neboť se neomylně dostavuje ve chvíli, kdy mám pocit, že prostě všechny vlaky odjely, a to definitivně. 

„Jak – mám dost času??? Včera bylo pozdě!!!“, křičím na celý Vesmír, skrznaskrz zhrzená.

A dneska přišla zas. Máš všechen čas, který potřebuješ…

No, mimořádně opravdu nikam nespěchám…

Mám všechen čas, který potřebuju… Takže karty, prosím??

Á jéje, Lakomec.

Tak tuhle kartu nevidím ráda. Teda u sebe. U druhých mi zas až tak nevadí, protože jasně ukazuje, v čem je problém. Ale přiznat sama sobě, že jsem ve vzdoru a chovám se jako malé dítě, to mi, pravda, úplně nelichotí… :-)

Ale budiž. Jdu do toho. Dobře, mám i tenhle potenciál. Občas se chovám jako malé dítě. Vzdoruju, trucuju a vztekám se. Tak to je. A dokud to sama sobě nepřiznám, nikdy to nedokážu překročit.

Vtip totiž opravdu spočívá v té větě. Mám všechen čas, který potřebuju. Dokonce i na to, abych dovolila sama sobě dostat se „dovnitř“ téhle karty, dostat se za ten vzdor, najít perlu ukrytou za zdí.

Protože o tu zeď tady jde. Ne o šperky, které Lakomec drží v rukách. To je jen mistrovská ukázka toho, jak snadno lze odvést pozornost na slepou kolej, KDYŽ SI ČLOVĚK NEDOPŘEJE DOST ČASU, aby věcem přišel na kloub, když nedovolí, aby se věci vyvinuly svým tempem.

Vystavěním zdi odděluji sebe a domnívám se, že tím ochraňuji své „šperky“. Ale o ně fakt nejde. I když jich mám plnou náruč, nejsem šťastná. A může za to ta zeď. Moje zeď.

A jestli jste se teď právě rozhlédli kolem sebe a říkáte si „to se mě netýká, žádné cihly kolem sebe nevidím“, dejte si ještě chviličku…

Ani já kolem sebe nemám žádné cihly. Přesto vnímám tu zeď. Povyroste minimálně o půl metru pokaždé, když jenom pomyslím, že „game is over“… Kdo řekl, že je po všem? Vesmír?? Ne, to já. A slyšela já jsem už, že „podle tvé víry se ti staň“? 

Hm. Jo.

Takže?

Mám všechen čas, který potřebuju. A vy všichni taky :-)

The game continues…

P.S. Jo, Vesmír má fakt smysl pro humor. Prý „Stojí za to počkat“. 

No, lépe bych to neřekla… 

Děkuji :-)

Mějte se krásně :-) :-) :-)